Po vnějškově tak skvělém II. vatikánském koncilu se nad nesmírnou oblastí katolické teologie rozprostřela duchovní a duševní temnota, jaká nemá v církevních dějinách obdoby. Moderní teologické temno daleko přesahuje dokonce i epochu zmatků z počátků Církve, spojovanou s Ariovým jménem. Tenkrát se v podstatě jednalo o ústřední body křesťanské víry, která je nyní zpochybněna jako celek. Jak se to vůbec mohlo stát, že jako následek největšího koncilu dějin, jehož cílem měla být obnova Církve, je zde duchovní směr, který kdysi Pavel VI. nazval „sebezničením“, tj. autodestrukcí. Tuto otázku si dnes jistě kladou mnozí a hledají vysvětlení  v neblahé situaci, do níž se dostala naše Církve a její teologie. Bylo právem poukazováno na skutečnost, že již na koncilu proběhly vzrušené a ostré debaty a spory, které tak ukázaly nikoli nepodstatné, nýbrž zásadní a hluboké diference mezi jednotlivými koncilními otci. Jeden jasnovidný komentátor tehdy poznamenal, že tento styl „diskutujícího koncilu“ pokračoval i po něm a stal se pak jakýmsi vzorem. Jak můžeme dnes konstatovat, jeho odhad situace byl správný. Ani jednota a semknutost koncilních otců při schvalování jednotlivých koncilových dokumentů už nemůže na tomto jednou zahájeném trendu nic změnit. Nový duch „svobody“ zasáhl do teologického bádání a vedl až k teologickému pluralismu, který je s autentickou vírou církevní tradice trvale neslučitelný. Progresivní styl demokratizace a nově ob-jevené „tolerance“ v Církvi přispěl k rozdrobení a nakonec pak i likvidaci jednotné katolické fronty stejně tak, jako nový ekumenický entusiasmus a do všech stran otevřený „dialog“, který byl jako nová revoluční metoda nejdříve propagován francouzskými zednáři a později i papežem Pavlem VI., který jej oficiálně podpořil a potvrdil jako „novou cestu Církve“. Zmíněné tendence by ještě samy o sobě nemusely nutně vést ke škodě Církve a k neblahému duchovnímu temnu v oblasti teologie a víry, kdyby se už před koncilem a hlavně pak po něm nevplížil mnoha otevřenými branami do Církve duch temnoty, a nezačal tam jménem pokroku skrytě i otevřeně své zhoubné dílo. Již Pius XII. musel bránit proti záludnému a velmi mocnému vlivu, který měl „bůh tohoto světa“ (2 K 4,4) na modernistické a progresivistické teology. Tomuto démonickému vlivu však nezabránil. Duch temnot, „bůh tohoto světa, zvaný též ďábel a satan“ (Zj 12, 9; 20,2), konečně po II. vatikánském koncilu dostal v Církvi volný prostor, což jistě musí být označeno za skandální, ale hlavně je to jeden z jeho největších úspěchů v boji proti Církvi a jejím chabým pastýřům. Jejich „pokorná“ a bezmocná tolerance není podle názoru mnohých inspirována Duchem svatým. Ať už je tomu jakkoli, „bůh tohoto světa“ dosáhl opravdu jedinečného úspěchu. Babylonské zmatení jazyků v moderní teologii, víru rozkládající teologický pluralismus a jím vyvolané zaslepení mnoha tzv. teologů, to všechno je jeho dílem. Svým falešným světlem duchovně oslepuje masy, které se mu otvírají, aby se jim v srdcích „nerozsvítilo světlo evangelia o velebnosti Krista, jenž jest obrazem Božím“ (2 K 4, 4). Těmito slovy Písma nám dává sám Bůh odpověď na trýznivou otázku znepokojených křesťanů, jak mohla královna všech věd teologie klesnout tak hluboko do propasti temnot. Skutečná teologie, která pokorně a uctivě reflektuje a hloubá o zjeveném slově Božím, své přednostní postavení mezi vědami opravdu má. A to proto, že za svůj předmět nemá jen člověka a svět, ale především Boha a stvořitele světa. Sebesdělení a zjevení Boží v Bohočlověku Ježíši Kristu, které je zkoumáno teologií a sdělováno i svěřováno lidem, je pro spásu lidstva nekonečně důležitější než všechny poznatky a pravdy ostatních věd, aťsi sebepotřebnějších pro pozemský život. Konečné, věčné a neomylné pravdy, jako jsou bytí a podstata Boha, smysl a cíl lidského života i dějin, nemůže stvořený člověk svým ohraničeným přirozeným rozumem nikdy poznat. K tomu potřebuje pomoc Ducha svatého, bez jehož přispění musí nadpřirozené zjevení Boží zůstat pro člověka tajemné a uzavřené. Teologové, jejichž duch je zatemněn, a není proto schopen poznání božských pravd, nezřídka zabloudí i přes svou mnohdy vysokou inteligenci do slepé uličky bezbožné teologie, protože jim schází pokora, která je nezbytným předpokladem pro poznání hlubin Božího tajemství. „Bůh se pyšným protiví, ale pokorným dává milost“ (Př 3,34; Jk 4,6; P1 P 5,5). „Hospodinu se každý domýšlivec oškliví“ (Př 16,5). Domýšlivost, pýcha a vzdor lidí vede k odpadnutí od Stvořitele, jak řekl Ježíš Sirachovi (10,12).

 

   Pýcha je kořenem mnoha hříchů, které lidstvo odtrhávají od Boha a zavádějí jej k pošetilosti. V Knize moudrostí čteme: „V duši, která přemýšlí o zlu, není moudrosti, aniž sídlí v těle, oddávajícím se hříchu“. Mnoho teologických pošetilostí je tedy vysvětleno samotným slovem Božím. Skutečně velkými a osvícenými teology byly vždy lidé pokorní, kteří si byli vědomi své naprosté závislosti na Bohu a o světlo pravdy prosili modlitbami. A podle přípovědi našeho Pána: „Proste, a obdržíte“ (J 16,24) jim moudrost byla dána.

 

   Ve věku osvíceného a autonomního humanismu, kdy je člověk mírou a středem všech věcí (antropocentrismus) a je postaven na místo Boha, není pro teology snadné zasazovat se nekompromisně za neviditelného, věčného a samojediného Boha a odvážně čelit Bohu odcizené společnosti. Mnozí z nich podlehli svůdnému lesku dekadence a upadli do teologické temnoty. Aniž by to zpozorovali, stali se z nich duchovní zaslepenci a vůdci slepých, s nimiž nakonec i společně padají do jámy. „Teologie“ těchto zaslepenců už není duchovní rozpravou o Bohu a jeho velkolepých počinech, nýbrž pouhým bezduchým tlacháním, a nezřídka je pak s trapnou arogancí šířeno slovem i písmem a dáváno k lepšímu na trh teologická blouznivosti. K produktům tohoto typu patří dílo „Víra v satana“.